Text: Vilém Řiháček I Foto: Karolína Poláčková

Kompostování holduje většina zahrádkářů a je to tak správně. Ovšem málokdo ví, že s biouhlem lze kompostování posunout na vyšší úroveň. Ukažme si jak.

 

Není kompost jako kompost

Ano, kompostování je věda. Existuje nespočet různých kompostovacích způsobů a postupů. Zkusme to zjednodušit a ukažme si typický případ, kdy nám v průběhu roku na zahradě či v kuchyni vzniká přebytečná biomasa a my ji zkrátka vršíme na hromadu v rohu zahrady.

Výzkumy ukazují, že přidáním 5–10 objemových procent biouhlu do takového kompostu zvýšíme rychlost rozkladu kompostu o 20 % díky větší mikrobiální aktivitě. Co je ale ještě důležitější, biouhel váže unikající plyny, které v případě většiny kompostů sestávají hlavně z metanu a amoniaku. A víte, co je amoniak? Ano, jeho vzorec je ono známé středoškolské NH3 a to důležité je to N, tedy dusík. Dusík za běžných okolností rád uniká do atmosféry nebo se rozpouští ve vodě a ve formě dusičnanů nám pak otravuje studny. Jenže my dusík potřebujeme v půdě jako základní živinu pro pěstované rostliny a biouhel nám jej ochotně zafixuje dřív, než stihne uniknout do atmosféry. Z toho nepřímo plyne, že se nám díky biouhlu také snižuje zápach kompostu, což ocení nejen spokojený zahrádkář, ale i jeho případný nedůtklivý soused.

 

 

Jak na to – mystérium kompostování

Jak jsme již předestřeli, zkušený kompostník (jak se říká člověku, který kompostuje??) přidává něco mezi 5–10 objemovými procenty biouhlu a promísí je s ostatním materiálem. Líný kompostník, jako jsem já, prostě jen po každých 20 centimetrech kompostovaného materiálu přidá 2 centimetry biouhlu. Lze dát i o chlup víc, ale množství biouhlu v kompostu by nikdy nemělo překročit 20 procent, to pak hrozí, že se materiál příliš „naředí“ a rozkladné procesy se naopak zpomalí. Vhodná je střední, nebo spíše jemnější frakce biouhlu, prach nevadí, naopak velké kusy nemají ten správný efekt.

Ale vezměme to popořadě. Co je podstatou kompostování? Je to rozklad organických látek za přítomnosti vzduchu (aerobní rozklad). Aby kompost správně pracoval, je potřeba splnit čtyři základní podmínky:

  1. vhodné vstupní materiály – ideální je dodržet poměr uhlíku a dusíku na hodnotě 30–35 : 1. Ale kdo by to měřil, že… Lze se intuitivně řídit pravidlem, že hodně dusíku je obsaženo v dužnatých zelených částech rostlin (listí, tráva) a hodně uhlíku je naopak třeba ve dřevě. Ovšem nejde jen o dusík a uhlík. V kompostované hmotě musí být i další „žrádlo“ pro mikroorganismy – hlavně cukry, bílkoviny a tuky, jejichž bouřlivý rozklad způsobí ono typické počáteční zahřátí správného kompostu.

  2. vlhkost – bez vody to prostě nejde. Musí jí být „tak akorát“. To je rada nad zlato, což? Jde prostě o to, aby kompost nevyschnul, ale zároveň aby nebyl přemokřený a nedocházelo k anaerobnímu hnití. Je to o citu.

  3. vzduch – jak bylo řečeno, kompostování je aerobní proces. Když kompost nemá dost vzduchu, může dojít ke kvašení nebo hnití doprovázenému vývojem amoniaku a dalších plynů. Proto mají kompostéry po stranách díry a hromady se také doporučuje přehazovat. Průmyslové kompostárny mívají dokonce zřízené nucené provzdušňování např. tlakem nebo odsáváním. To ovšem vede k prosychání, viz předchozí bod.

  4. (mikro)organismy – ty to celé odpracují. Tráví a štěpí složité organické sloučeniny a vyrábějí z původně uspořádaných rostlinných pletiv onu beztvarou tmavě hnědou hmotu, kterou zveme kompostem. Otázka ovšem zní – odkud se tyto mikroorganismy v našem kompostu vezmou? Odpověď zase tak jednoduchá není a zabývají se jí celá kompostářská fóra. Ale řekněme, že máme několik základních možností: naočkujeme kompost koupenými mikroorganismy (tzv. inokulum) nebo přidáme nějakou hodně „živou“ surovinu jako je třeba hnůj či podestýlka přežvýkavců, a konečně zřejmě nejlepší a také nejjednodušší metoda – prostě do začátku přidáme trochu zrajícího kompostu.

 

 

Asi začíná být jasné, proč se zde o tom všem takto šíříme. Ano. Biouhel při správném dávkování do značné míry pomáhá dodržet všechny čtyři zmíněné podmínky. Svědomitý kompostník pak může o něco klidněji spát, protože ví, že má tam v rohu zahrady mocného spojence. Biouhel je hlavně uhlík a jeho (malá) část je metabolizována, poněkud se tak vylepšuje bilance uhlíku. Většinou máme totiž komposty příliš dusíkaté. Biouhel také drží a pomalu pouští vodu a hmotu provzdušňuje. A konečně – díky svému obrovskému aktivnímu povrchu skýtá životní prostor mikrooganismům, které jej nadšeně osídlí jako mladé rodiny novostavbu startovacích bytů na Starém Brně.

 

Na tomto místě je také fér zmínit, že do kompostů doporučujeme používat jen a pouze špičkový biouhel vzniklý za kontrolovaných podmínek v rozmezí teplot mezi 350 a 600 °C, pro jehož výrobu byly použity čisté,, nekontaminované suroviny, bylo provedeno správné hašení a podobně. Vyhneme se tak tomu, že si do kompostu přineseme s biouhlem také těžké kovy nebo třeba dehet.

 
Kompostem jízda teprve začíná

Jak jsme už zmínili v jiných příspěvcích, biouhel se rozkládá dlouho, z lidského pohledu téměř věčně. Takže přidáním biouhlu do kompostu a následným vyhnojením záhonu touto kombinací dojde k dalšímu zlepšení struktury, podpoře mikrobiální aktivity a úspoře hnojiv a zálivkové vody. Vtip je ale v tom, že se předchozím zkompostováním biocharu zbavíme toho proklínaného počátečního ochuzení půdy o živiny. Zkompostovaný biouhel je zkrátka „nabitý“ biouhel, a kdyby někdo známkoval použití biouhlu jako ve škole, dostalo by kompostování jedničku s hvězdičkou. Podobně jako přidávání biouhlu do krmiv a podestýlek zvířat nebo jeho cílené „nabíjení“ či aktivace. A o tom zase jindy.